Tradiční život Gorolů
Historie regionu
Historie regionu v nejvýchodnější části České republiky je úzce spjatá s Valašskou kolonizací.
V rámci tohoto dlouhodobému procesu, který zasáhl celý vnější oblouk Karpat od Rumunska, přes Ukrajinu, dnešní slovensko-polskou hranici až na severovýchodní Moravu, docházelo už od konce 15. století k osidlování horských i podhorských oblastí Moravskoslezských a Slezských Beskyd.
V té době tvořil území hornatý a silně zalesněný terén s neúrodnou půdou a pro zemědělství poměrně nepříznivými povětrnostními podmínkami. Byl zřídka osídlen a osídlován lidmi, kteří do tohoto nehostinného kraje utekli z okolních nížin i měst a snažili se živit zemědělstvím v údolí. Tito lidé byli svázání s půdou, snažili se pěstovat zemědělské plodiny a chovali ovce a další skot na mléko a maso.
Do uvedeného stavu sem přišli kočovníci z Balkánu - Valaši se zcela jiným životním stylem. Zabývali se především pasením stád ovcí na horských a podhorských loukách a ovce chovali výhradně na mléko. Z něj pak vyráběli sýry a další výrobky. Valaši tak nebyli svázání s půdou a tím si užívali více svobody než místní obyvatelé, kteří byli poddanými místní vrchnosti a museli „robotovat“. Valaši si půdu pouze pronajímali za úplatu na pastviny a kočovali z místa na místo. Tolerování určitých svobod nově příchozích Valachů vycházelo z hospodářského zájmu vrchnosti - nejenže Valaši využívali neosídlené a pro zemědělství nevhodné lokality, ještě navíc za pronájem platili. Proto si je vrchnost chtěla udržet trvale a motivovala je určitými privilegii a podporovala samosprávné orgány Valachů.
Tyto aspekty vedly k masivnímu rozvoji horské kolonizace na Těšínsku. Postupně vznikaly nové paseky, na jejichž následném zúrodňování se s Valachy začalo podílet i místní obyvatelstvo, kterého i nadále přibývalo, neboť z přelidněných nížin stále utíkalo do horských oblastí více a více osob. K trvalejšímu usazení a postupnému promísení Valachů s místním obyvatelstvem docházelo od druhé poloviny 16. století.
Nové obce v té době často nevznikaly „založením“, jak je známo z jiných lokalit, ale opačným procesem. V místech pozdějších obcí si původně pastevci jen pronajímali louky, přebývali v salaších a až později si začali stavět trvalejší obydlí, které daly základ novým obcím.
Přestože asimilace Valachů s místním obyvatelstvem probíhala relativně rychle, ještě i na počátku 18. století si byli Valaši schopni udržovat svébytný charakter a svobody udělené těšínskou vrchností. Měli svou vlastní samosprávu, v jejímž čele stál valašský vojvoda, a dokonce valašský soud. Vojvoda měl např. pravomoc s hajnými kontrolovat jednotlivé pastviny, lesy a držet dozor nad salašemi. Funkce vojvody nebyla dědičná, sídlili v Mostech u Jablunkova, Bocanovicích, Návsí nebo ve Wisle (dnešní Polsko) a původně měli hájit zájmy Valachů před vrchností. Postupně těšínská knížata přidělovala vojvodům větší privilegia, aby si je více zavázala pro prosazování vlastních zájmů. Příkladem je povolení udělené fojtovi Janu Jebastysovi z Mostů u Jablunkova, na jehož základě získal svobodnou držbu gruntu a mlýna z roku 1633. (Tato historická událost měla mnohem později (1790) i vliv na výstavbu dřevěnky na Fojtství v Mostech u Jablunkova; dřevěnky, v jejíž dnešní rekonstruované podobě (2008) sídlí Gorolské turistické informační centrum zabývající se i propagací původních gorolských zvyků).
Výsledkem promíchání dvou kolonizačních vlivů (místní obyvatelstvo „utíkající“ z nížin a kočovní Valaši z Rumunska) je počátek rozvoje horské salašnické hospodaření, jež se stalo základem existence Slezských Gorolů - tvrdých a pracovitých lidí z horského prostředí Beskyd s hluboce zakořeněnými prvky svobody.
Území Těšínského Slezska formovala specifická poloha v blízkosti Jablunkovského průsmyku. Jablunkovský průsmyk je svou nadmořskou výškou 550–605 m n. m. a geomorfologickým členěním nejvhodnějším místem pro překročení horského pásma severovýchodních Karpat a díky tomu zde vedly od pradávna obchodní a vojenské stezky. Od nepaměti tudy vedla stezka, které se ve starověku říkalo „jantarová“ (vozilo se jantar od Baltského moře na jih), ve středověku „měděná“ (byla dopravována měď ze středoslovenských rudných dolů na sever do Hamburku a dál po moři). Ještě později tudy jezdili slezští kupci – furmani a tehdy nesla název „furmaněc“. Význam Jablunkovského průsmyku pro obchodní účely potvrzuje i košicko – bohumínská dráha (výstavba 1868 – 1872), která i dnes zajišťuje velkou část přepravy zboží.
S ohledem na ochranu této stezky a později i obranu knížectví (Jablunkovský průsmyk je na hranici bývalého Slezska a Uher) před nájezdy z jihu, byl na jižní a jihovýchodní hranici Slezska vybudován unikátní systém opevnění, ve vojenské terminologii označován jako „Šance“.
Tradiční život Gorolů
Z dob osidlování horských pastvin Valachy přetrvala i do života následných obyvatel - Gorolů (po asimilaci Valachů s místním obyvatelstvem) řada původních prvků z počátku kolonizace. V počátcích osidlování pastevci pásli svá stáda na salaších - mýtinách mezi lesy. Zde si stavěli jednoduché přístřešky pro sebe - koliby a dřevěnými prkny ohradily místa, kde ovce trávily noci - košory. Košory se postupně přemísťovaly z místa na místo. Postupně koliby začali stavět z kamene, na střechy používali šindele štípané ze dřeva a dovnitř umísťovali otevřené ohniště (vatru) s kotlem na vaření ovčího mléka pro výrobu sýru. Pastýři používali vlastnoručně vyrobené dřevěné nádobí. Zajímavostí je, že se nádobí nevyřezávalo z kvalitního dřeva, ale vyrábělo se přímo ze seříznutých kmenů stromů. Používali staré kmeny nebo dužiny, které již uvnitř začínaly trouchnivět, vnitřek vydlabali a tak získali válec, které opatřili dnem. Takovým způsobem vznikaly různé druhy a různé velikosti nádobí.
V pozdějších dobách již Gorolé trvale nebydleli v kolibách na salaších, ale stavěli si domy v nižších polohách a dobytek pravidelně vyháněli na pastvu. Základními plodinami pěstovanými Goroly byly oves, jaré žito, jetel, trávy, len, zelí a brambory. Pěstování lnu bylo základem pro výrobu plátna. V chovu domácích zvířat převažovaly krávy, prasata a v první řadě ovce, které dodávaly surovinu pro výrobu oděvů.
S jarním vyháněním a podzimním sháněním ovcí na salaše je spjata řada zajímavých obyčejů a tradic a v současné době dochází v Těšínském Slezsku k jejich obnovování. Na české straně regionu se jedná o propagační záležitosti - vznikají zajímavé akce pro místní obyvatele i turisty. Na polské straně regionu (Koniaków, Istebna) postupně dochází k obnově pastevectví a obyčeje se opět stávají „denním chlebem“, nejen zapomenutou historií. Na jaře, když na horách roztál i poslední sníh, se ve vesnici provádělo vyhánění ovcí na salaš. Ovce byly od jednotlivých majitelů sehnány na jedno místo, vzájemně promíchány a následně si je pastevec - bača odvedl na pastvu na salaš do horských poloh. Tradiční obyčej nese v místním nářečí označení „Miyszani łowiec“ a je spojen s řadou zajímavých zvyků. Na Těšínsku probíhá každoročně v květnu v obci Košařiska „replika“ tohoto obyčeje a je spojen s řemeslným jarmarkem, vystoupením folklorních kapel, dobrým jídlem a pitím. Koncem září, kolem svatého Michala, se ovce a další dobytek sháněl z horských salaší dolů do vesnice a byl opět rozdělen vlastníkům. Tradiční obyčej nese v místním nářečí označení „Rozsod“ a opět se na Těšínsku koná v září v obci Košařiska. Na každou salaš se vyháněly ovce od cca 20-30 majitelů. Podle množství ovcí, které měl zde majitel umístěn (5-25) pak dostával od bače sýr. Ovce byly zpravidla 3x denně dojené a vyrobený sýr se přísně evidoval, aby mohl být pak spravedlivě rozdělen. Na konci léta bývalo mléko plnotučnější a tak z něj vyráběli bryndzu, kterou dále prodávali do měst.
Konec salašnictví se pojí s 19. stoletím, kdy Těšínská vrchnost začala obnovovat lesy z důvodů větší potřeby dřeva pro výrobu železa. První vysoká pec na výrobu železa byla v Třinci zapálena v roce 1839. Aby byl dostatek dřeva, začaly dokonce v 1. polovině 19. století platit zákony a nařízení, jež zakázaly pást ovce v lesích. Salaše byly postupně zalesňovány a pastevectví tak ustoupilo těžkému průmyslu. Gorolům se otevřely nové možnosti obživy, „jednodušší“ výdělek a modernější život. Již tato změna životního stylu měla velký vliv na další vývoj kulturních tradic a gorolské kultury. Dalším mezníkem bylo vybudování a zprovoznění Košicko-bohumínské železnice v roce 1871. Původně se jednalo o jednokolejnou trať s jedním tunelem pod jablunkovským průsmykem, od roku 1898 již byly dvě koleje a druhý tunel. Železnice zvýšila pohyblivost obyvatel, začala upadat tradiční řemesla, která byla navázána na výrobu železa - uhlířství, povoznictví. Lidé se více přemisťovali za prací do vznikajících Třineckých železáren a ztráceli vazbu s půdou v rodné obci, začala se měnit tradiční podoba horských obcí, jak hospodářsky, tak kulturně a společensky.
Domy, v nichž Gorolé bydleli, se stavěly z dřevěných trámů a opatřené sedlovou střechou. Jako krytina byl používán štípaný šindel. Původní domy měly uvnitř jen jeden prostor - jizbu, kde se soustředil celý rodinný život. Centrem byl otevřené ohniště. Postupně se začaly stavět pece, před nimi bylo postaveno stolově široké ohniště olepené hlínou (nolepa), kde se vařilo - na trojnožce byl nad ohněm zavěšen kotel. Nejdříve se rozdělal oheň z bukového dřeva v peci a žhavé dřevěné uhlí se pak vyhrabalo na nolepu, kde se vařilo. Zajímavostí bylo, že pec neměla komín, ale kouř byl vyváděn do místnosti a dveřmi ven. Chalupám se proto říkalo „kurné chaty“ nebo taky „kurloky“. V jizbě byl v rohu umístěn stůl, který měl kdysi vždy kamennou desku, a kolem byly lavice, které v noci sloužily na spaní. Pro další sezení si Gorolé vyráběli stoličky ze samorostů, až později vznikaly židle se zdobenými opěradly. U pece byly poličky (polenice), na kterém byly uloženo a zavěšeno podomácky vyráběné nádobí a nástroje, v rohu stála hospodářova postel. Podlaha byla z udusané hlíny a práh byl z vysokého trámu, aby do jizby netáhlo. Jizba byla jediným místem, kde se topilo i v dobách, kdy už domy měli více místnosti. Zde se soustřeďoval veškerý život. V tuhých zimách si dokonce lidé brali do jizby i domácí zvířata, především mláďata, aby nezmrzla. Není divu, vždyť dobytek byl to nejcennější, co lidé tehdy měli.
Oděvy a kroje Gorolů si do dnešních dob zachovaly řadu prvků, které jsou velmi podobné s prvky na oděvech a krojích ostatních karpatských i balkánských horalů. Mužský kroj se skládal z volné plátěné košile bez límce, zdobené u rozparku na prsou křížkovou výšivkou (značkem), černé vesty (bruclík), úzkých kalhot z bílého sukna a hrubé guně z hnědého sukna vyrobené z jednoho obdélníkového kusu látky. Na nohou se nosily soukenné nebo z vlny pletené ponožky zvané kopyca a kožené krpce. Lýtka byla sešněrována točenými vlněnými šňůrkami (notkunča). Na hlavě nosil Gorole široký plstěný klobouk nebo beranici. V zimním období mohl být doplňkem kroje kožíšek, zdobený na přednicích pletením z barevných kousků kůže.
Každodenní a svátečních oděv gorolských žen se lišily pouze kvalitou látek. Spodní prádlo tvořila dlouhá plátěná košilka bez rukávů, tzv. časnocha, která zcela obepínala horní část těla. Na ní si ženy oblékaly krátkou bílou košili (kabotek) z tenkého domácího plátna. Spodní část oděvu tvořily dvě zástěry. Zezadu se oblékala černá zástěra, vyrobená z hrubého domácího plátna, silně vrapovaného. Zepředu se oblékala zpočátku bílá, později na modro obarvená zástěra (modřiněc), později opatřena tištěným ornamentem. Kroj doplňovaly dlouhé pletené punčochy (nogavički) z červené vlny. Nohavičky musely být dostatečně dlouhé, neboť se nosily shrnuté, aby se vytvořila silnější vrstva a ženám tak nebyla zima. Na nohou nosily Gorolky také soukenné nebo pletené ponožky a jako obuv se používaly kožené krpce. Svobodné dívky chodily bez pokrývky hlavy a vlasy si splétaly do copu. Vdané ženy si zakrývaly hlavu bílým síťovaným čepcem s krajkovým náčelkem. Čepec získala vdaná žena hned ve svatební den, tzv. „čepení nevěsty“ bylo součástí tradiční svatby. Na čepci se uvazoval šátek z jemného domácího plátna a šátky byly zdobeny drobnou křížkovou výšivkou v černé nebo červené barvě. Svrchním oděvem byla velká plachta z trojvazného kepru tkaného na domácím tkalcovském stavu nebo uobrus z jemnějšího plátna nebo damašku. V zimě se oblékaly i krátké beraní kožíšky.
Důležitou součastí gorolského života byla kultura a umění. V každém domě žil aspoň jeden člověk, který se zabýval lidovou tvorbou, zpočátku z nutnosti, později i jen tak ze zábavy. Příkladem je už zmiňovaná výroba dřevěného nádobí a nástrojů, vyšívané nebo háčkované ozdoby na krojích apod. Také hudba hrála v životě obyvatel hor důležitou roli. Byla spojena jak se salašnickým způsobem hospodaření v tomto regionu i s obyčeji. Typické trombity, rohy, gajdy, píšťalky, fujarky byly dílem místních řemeslníků-samouků, i když výroba těchto nástrojů nebyla jednoduchá. Pastýři je používali nejen pro svou zábavu a potěšení duše, ale i jako dorozumívající prostředek s ostatními pastýři nebo lidmi ve vsi. Speciálním hudebním nástrojem byly Gajdy (obdoba českých dud) a jejich výroba nebyla jednoduchou záležitostí. Kdo si chtěl gajdy vyrobit, musel ovládat hned několik technik: musel ovládat práci se dřevem, kovem, rohovinou i kůží. Naštěstí i v dnešní době ještě žijí lidé - lidoví tvůrci, kteří umí vytvořit krásná řemeslná díla. Návštěvníci se s nimi můžou setkat na různých jarmarcích a kulturních akcích, jejich díla jsou k dostání v regionálních obchůdcích.
adresa: Mosty u Jablunkova 381
email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
telefon: +420 558 341 586
